Letošní podzimní houbařská sezóna je stále v plném proudu. V lesích můžeme narazit na stále větší množství různých druhů hub. Ačkoliv některé vyhlížejí jedovatě, můžete si na nich výtečně pochutnat. Jako vždy platí, že neznámé houby, o kterých se dozvíme, že jsou jedlé, bychom měli sbírat a konzumovat je až po seznámení se se všemi podrobnostmi a záludnostmi, které na nás mohou někdy číhat. Mnoho jedlých hub lze konzumovat až po tepelné úpravě, mezi ně řadíme třeba hřib kovář a hřib koloděj. Zaručené tipy na zbavení hořkosti pak kolují mezi lidmi i pro hřib žlučník. V jednom případě je však na místě věnovat velkou pozornost vzájemnému působení houby při požití alkoholu.
Jedlé muchomůrky jsou zajímavým fenoménem v houbařském světě. Nejrůznější muchomůrky na nás číhají v lese na každém kroku. Tou nejjedovatější u nás je zřejmě muchomůrka zelená, kterou si často houbaři spletou třeba se žampionem. Často se pak zřejmě rozplýváme nad krásou mladých plodnic muchomůrky červené, sice jedovaté houby, která má však více halucinogenní a afrodiziakální účinky. Zatímco muchomůrka zelená je prudce jedovatá, u muchomůrky červené někteří odborníci tvrdí, že ji stačí speciálně upravit a je vhodná ke konzumaci. Což však nikomu nedoporučuji. Jako u dalších „halucinogenních“ hub umocňuje alkohol jejich jedovatost (ne prožitek).
Přesto máme v našich končinách několik zástupců jedlých muchomůrek. Snad nejznámější je muchomůrka růžovka, lidově též „masák“. Ta je vynikající smažená s kmínem a solí, kdy opravdu její chuť a vůně připomíná maso. Jako mnoho dalších hub je zasyrova mírně jedovatá. Splést si ji můžeme s další jedlou muchomůrkou šedivkou, která ale chutná jako syrový brambor. Horší případ záměny hrozí s velmi podobnou muchomůrkou tygrovanou. Ta má větší halucinogenní účinky než muchomůrka červená, obsahuje mnohem více toxinů. Amatérskými houbaři je někdy považována za prudce jedovatou, ale smrt hrozí spíše slabším a citlivějším jedincům při pozření většího množství plodnic.
Jelikož příroda často čaruje s barvami hub, tak vám k rozeznání růžovky a šedivky od muchomůrky tygrované pomůže vejčitý kalich (pochva), kterému se také říká kalich smrti. Ten má z těchto tří jmenovaných pouze muchomůrka tygrovaná. Dalším znakem je, že ta zůstává při poranění bílá, narozdíl od růžovky, která mění barvu dorůžova.
Dalším zástupcem je muchomůrka pošvatá (dříve také jako pošvatka obecná). Na první pohled vůbec nepřipomíná muchomůrku, jelikož ji většinou schází zbytky plachetky na klobouku, a také nemá prstenec. V našich lesích roste velmi hojně a ačkoliv je jedlá, houbaři ji nemají příliš v oblibě, protože je křehká a obsahuje jedovaté látky. Vyžaduje proto delší tepelnou úpravu.
Mezi jedlé bychom mohli zařadit i ohroženou, chráněnou a vzácnou muchomůrku císařku. Nalézt ji v lese můžeme spíše v teplé dny, především na jižní Moravě a na sever od Prahy. Oblíbenou pochoutkou byla již v dobách římských císařů. Právě v Itálii a dalších okolních středomořských státech je houbaři velice ceněna.
Ačkoliv dali naši předci některým houbám zajímavé názvy, které nás ke sběru a konzumaci příliš nelákají, patří mezi jedlé houby i taková hadovka smrdutá. Nejčastěji se sbírá mladá plodnice, která je ještě uzavřena „ve vajíčku“, následně ji můžeme usmažit v trojobalu. Starší plodnice se ke sběru nedoporučují, právě kvůli vlastnosti, kterou naznačuje její název – hadovka opravdu smrdí. Nejdříve připomíná kvasnice, později dokonce mršinu. Tím láká hmyz, který pak na těle přenáší spory a pomáhá hadovce smrduté s rozmnožováním.
Pole, cesty, zahrady, a dokonce i kompost. Všude, kde je vyšší obsah dusíku, může roste hnojník inkoustový. Někdy jeho výskyt ani nezaznamenáte. Většinou se během jednoho dne objeví a druhý den zase zmizí. Ačkoliv je někdy označován v atlasech jako nejedlý, nebo dokonce jedovatý, mladé plodnice jsou jedlé, ale nikterak chuťově výrazné. Pozor by si však měli dát ti houbaři, kteří si k takovému houbovému pokrmu s hnojníkem chtějí vychutnat třeba sklenici vína. Někteří zástupci hnojníků (včetně toho inkoustového) obsahují látku koprin, která v lidském těle nastartuje chemický proces připomínající „antabusový efekt“. Antabus je lék používaný při léčbě alkoholismu, po jehož požití je mnohonásobně zvýšena citlivost na alkohol. Houbař by po konzumaci hnojníku neměl přibližně dalších 48 hodin konzumovat žádný alkohol, jinak se do dvou hodin dostaví příznaky otravy – bušení srdce, dušnost, nevolnost, zvracení a zrudnutí.
Za jistých okolností jedlé houby mohou být zajímavým objevem pro houbaře. Sbíráte některou z muchomůrek? Ano, i ty jedovaté (např. ze zdravotních důvodů). Celkem hlasovalo 509 čtenářů.